Palubní radiozařízení FuG 16zy (Bordfunkgeräte FuG 16zy)

Tohle zařízení sice není uloženo přímo v kabině, ale jelikož se mi ho podařilo víceméně náhodně sehnat, nemohl jsem ho nezařadit do sbírky.

V průběhu druhé světové války používala Luftwaffe celou škálu vysílacích, přijímacích a navigačních radiozařízení. Stejně jako ve většině ostatních technických oblastí, i v této patřily německé výrobky ke světové špičce. I z hlediska dnešního stavu radiotechniky musíme obdivovat, jak promyšleně a úsporně byly některé technické problémy vyřešeny. 

Dále popisovaná palubní jednotka FuG 16zy a její příbuzné klony FuG16, FuG16z a FuG17 pokrývaly potřebu radiotechniky napříč celým německým letectvem. S minimálními úpravami bylo toto zařízení používáno jak ve všech jednosedadlových stíhacích letadlech (např. Focke-Wulf 190, Messerschmitt Bf 109, proudový Messerschmitt Me 262 „Schwalbe“ nebo raketový Messerschmitt Me-163 "Komet"), ve střemhlavém bombardéru Junkers Ju-87 Stuka, tak i v některých bombardérech a v bitevních letadlech. V dalším textu se budu zabývat popisem svého exponátu FuG16Zy, ke kterému se také vztahují všechna uváděná německá označení. 

 Pohled na zadní stranu zakrytovaného přístroje

Celé zařízení (Geräteblock LA6NCA) bylo koncipováno s ohledem na nejvyšší možnou variabilitu a snadnost použití včetně servisního nastavení, prováděného mechaniky. Skládalo se ze tří celkem snadno zaměnitelných modulů – přijímače (Empfänger E16ZY), vysílače (Sender S16ZY) a modulátoru (Bedlengerät BG16ZY). V případě poškození bylo možné i v polních podmínkách celkem rychle vyměnit jen zničenou nebo poškozenou třetinu zařízení, provést opětovné nastavení systému a rádio bylo opět zprovozněno. 

Konstrukčně identické zařízení FuG 17 rozdělené na jednotlivé části 
   

Na poměry čtyřicátých let dvacátého století byl celý přístroj velmi kompaktní a na fotografiích je jasně patrné, že konstruktéři skutečně neplýtvali místem. Nejlépe je to vidět na dvou hlavních elektronkách vysílače, nádherných RL12P35, které vlastně určily maximální výšku celého zařízení. Rozměry včetně plechového pláště jsou následující – výška 21 cm (počítáme-li i větrací stříšku nad vysílačem pak 22 cm), šířka 37 cm a hloubka včetně ovládacích prvků 22 cm. Pokud tyto rozměry porovnáme s velikostí běžných stolních radiopřijímačů vyráběných n.p. Tesla ještě na konci 60. Let (např. Jantar, Luník, Lýra a pod.), musíme před německými konstruktéry smeknout. Navíc v případě FuG16zy byl v zařízení integrován i identifikátor polohy. Odtud ono „y“ v názvu, které značí právě přítomnost odpovídače pro zaměřovací zařízení Pegasus Y, což byly stanice goniometrických zaměřovačů Luftwaffe, sloužících hlavně k navádění nočních stíhačů. Zbytky jednoho takového systému je dodnes možné najít v prostorách vojenského prostoru Brdy, v roce 1941 nesoucího název „Truppenübungsplatz Kammwald“.
   

Krásné obří elektronky RL 12 P 35 
   

Detail armádního označení elektronky

FuG16zy se používal ve dvou hlavních variantách podle toho, kde byl v letounu umístěn. Takřka ve všech jednosedadlových strojích byl uložen spolu s další rádiovou výbavou v trupu a dálkově ovládán z pilotní kabiny systémem motorků, namontovaných po odstranění ručních ovládacích knoflíků – tak zřejmě sloužil i můj kus, na kterém jsou stále patrné obrysy namontovaných dálkových ovladačů. Dálkové ovládání bylo použito i u některých bombardérů, vybavených tímto radiozařizením, jako byl např. Junkers Ju-88, Dornier Do-217 nebo dvoumotorový proudový bombardér Arado Ar-234b. Naproti tomu např. v Junkersu Ju-87 byl celý manuálně ovládaný přístroj v části kokpitu střelce/navigátora.  

Použití za letu bylo zjednodušeno možností přednastavit 4 různé frekvence, a to jak pro vysílač, tak pro přijímač. Tato funkce byla možná jak u ručního, tak u dálkového ovládání a byla zajištěna důmyslným mechanickým zařízením. Na otočné lunetě se po naladění žádané frekvence otočil aretační terčík, který byl přiřazen jednomu ze čtyř odpružených táhel. Při ladění pak při najetí na žádanou frekvenci zapadl zobáček táhla do vybrání v aretačním šroubu a k dalšímu posunu ladění bylo nutno použít znatelně zvýšenou sílu (tzv. click-stop). Naladěná frekvence byla také indikována bílou barvou v jednom ze čtyř kulatých okének v horní části zařízení (vodorovně umístěných u přijímače a vertikálně u vysílače). Tato funkce byla důmyslně zajištěna soustavou černých terčíků, které v klidovém stavu zakrývaly bílý podklad. Jak je vidět na mém přístroji, u palubních zařízení montovaných do trupu nebylo někdy toto signální zařízení ani zprovozněno (i když je možné, že se jedná o kus, který ve vysokém tempu válečné výroby stíhaček nebyl správně dohotoven, protože systém krycích terčíků nainstalován je). V případě, kdy byla vysílačka ovládaná dálkově, byla aretace na přístroji vypnuta a stejné zařízení s aretačními šrouby bylo v kabině pilota.

Detailní pohled na aretační šrouby se značkami frekvencí a mechanický systém semaforků
  

Přednastavené frekvence byly označeny piktogramy, přičemž standardní přiřazení frekvencí bylo následující:
Římská I – naváděcí frekvence goniometrického zaměřovače (Y-Führungsfrequenz)
Římská II – frekvence spojení s velitelem roje, příp. letky atd. (Gruppenbefehlsfrequenz)
Trojúhelník – frekvence řízení letového provozu (Nahflugsicherungsfrequenz)
Čtverec – frekvence vyhrazená pro stíhací letadla (Reichsjägerfrequenz)
Doufám, že jsem označení frekvencí přeložil alespoň rámcově správně, pokud by mě chtěl někdo opravit, napište na e-mail.

 Detail výrobního štítku

Pokud byl tento nebo konstrukčně obdobný přístroj (např. FuG16, FuG 17) používán v letadlech s vícečlennou posádkou, tedy v bombardérech nebo bitevnících, měl dále zprovozněnou funkci Telefonie pro spojení se členy posádky. Ta se aktivovala tlačítkem na panelu modulátoru, pod krytkou pojistek a také mohla být ovládána dálkově. Na mém přístroji je otvor po tomto tlačítku zaslepen. 
    

Zaslepený otvor pro tlačítko telefonie
    

Na závěr několik technických údajů, podotýkám, že v oblasti radiokomunikace nejsem žádný odborník, pokud najdete nějaké chyby nebo nesrovnalosti, kontaktujte mě, prosím.
Výrobcem tohoto rádia byla firma Lorenz, Berlin, Zuffenhausen u.a., ve výrobě bylo od roku 1942, do té doby byly ve stíhačkách používány přístroje FuG VII. Výrobní číslo bohužel na typovém štítku uvedeno není, je možné, že číslo přístroje je označené razítkem pod štítkem - 50 603. Zdrojem elektrické energie byly akumulátory, nabíjené dynamotorem U-17.

Výkon vysílače udávaný výrobcem byl 10 Wattů, naproti tomu Britové údajně naměřili na zabavených vysílačkách pouhých 5 Wattů výkonu.
Frekvenční rozsah činil 38,5 až 42,3 Mhz.
Přístroj byl osazen celkem 18 elektronkami, dvěma už zmíněnými obřími RL 12 P 35 ve vysílači, devíti RV 12 P 2000 v přijímači a sedmi RV 12 P 2000 v navigačním modulu ZVG-16. 
    

 Detail osciloskopu
    

Dosah přijímače se pohyboval v rozmezí od 190 km ve výšce 3.000 metrů (120 mil /10.000 stop) do 400 km ve výšce 12.000 metrů (250 mil/40.000 stop).
Dosah vysílače byl udáván v rozsahu (při komunikaci s dalším FuG16) od 70 km v 30 metrech (45 mil/100 stop) do 300 km v 7.500 metrech (180 mil/ 25.000 stop). Maximální provozní výška byla zhruba 14.000 metrů (45.000 stop).
K zařízení bylo možné použít dva typy antény – jednak jednoduchou anténu o délce 210 cm, umístěnou ve svislé ocasní ploše, nebo anténu typu „T“ s hlavní částí o délce 158 cm upevněnou mezi ocasem letadla a krytem kabiny a kratší částí o délce 80 cm připojenou k samotnému přístroji. 

Konektor na vysílači

Po skončení války převzala česká továrna Avia výrobu letounu Messerschmitt Bf 109 a od roku 1947 do roku 1949 vyráběla – nebo spíše kompletovala z původních součástí - tato letadla pod označením Avia S-199. Tyto československé Messerschmitty měly na rozdíl od německé verze instalován motor Jumo 211 namísto původního Daimler-Benz DB 605, jejichž značná zásoba byla zničena při požáru v Ústí nad Labem. Bohužel nový motor měl značně odlišné specifikace a byl pro letoun tohoto typu zcela nevhodný, to už je ale jiná pohádka. Poslední poznámka k Fug16zy má souvislost právě s Avií S-199 – do této stíhačky byla původní německá rádia firmy Lorenz instalována pod českým označením LR-16…

Pro případné sběratele jedna nostalgická vzpomínka předchozího majitele této vysílačky – po válce se tato a další podobná zařízení po bývalé Luftwaffe prodávala v hangárech na letišti Ruzyně na váhu… 

Pravá strana přístroje - přijímač   

Spodní strana   

Zadní strana bez krytu