Málo marno, to nej nej z celé kabiny, největší špek a sen mnoha sběratelů je řídící páka alias knipl. Tenhle kus ne zrovna precizně zpracovaného hliníku byl odjakživa číslem jedna mezi leteckými suvenýry, zvlášť u válečných letadel. Co si budeme povídat - nějaká ta řídítka jako v Cessně nebo dokonce skoro-volant jako v Junkersu Ju - 52, to holt nemá tu správnou šťávu. Knipl KG13, který byl v různých modifikacích používán v řadě německých letadel WWII (a následně takřka celosvětově kopírován), to je jiná píseň. V bezchybném ergonomickém provedení takřka sám vklouzne do ruky a palec intuitivně odklápí krytku spouště...odjištěno.
Není divu, že z havarovaných letadel mizel vždy jako první už v době druhé světové války a po jejím skončení i z těch nehavarovaných. Při pozorném prohlížení fotek odstavených letadel na Sicílii a později ve Francii, Německu a koneckonců i na pražské Ruzyni si leckdy můžeme všimnout smutně trčící řídící páky, jejíž horní část - tedy knipl - byla odstraněna.
Ze značné obliby tohoto artefaktu, která od skončení války vytrvale stoupá, vyplývá několik faktů. Zaprvé počet zachovalých kniplů KG je poměrně velmi vysoký a odpovídá tomu, že byl osazen ve stíhačce, jejíž prvenství co do počtu vyrobených kusů nebylo dodnes překonáno, tedy Bf-109. Navíc byl osazen samozřejmě v řadě dalších letadel a to nejen jako přímý řídící prvek letounu ale třeba jako rukojeť ovládání otočné střelecké věže. To by byla ta lepší zpráva - kniplů je dost.
Horší je, že jejich cena navzdory tomu není vůbec nízká. Naopak, je to jedna z nejdražších součástek v kokpitu. Jste-li ochotni zaplatit cenu začínající zhruba na čtyřiceti tisících korunách, není velký problém si tento kus koupit - na E-bay se objevuje s železnou pravidelností. Bohužel se občas jedná takřka nebo zcela o padělky, ale o tom si můžete počíst na záložce "Padělky". Horší je, pokud se pídíte po něčem finančně dostupnějším - i kopané a tedy více či méně poničené kousky se prodávají za ceny pohybující se spíše v řádech desetitisíců než tisíců. Ovšem na druhou stranu, i já jsem se setkal s informacemi typu - "koupil jsem ho na burze za 1500,-", "dal mi ho kamarád za flašku slivovice" a úplně nejhorší zkazky jsou historky ála "todle jsme měli leta na půdě a protože to nikdo nechtěl tak jsem ho minulý týden vyhodil". V rámci zachování duševního zdraví přesvědčuji sám sebe, že 99 % podobných řečí jsou kecy.
Můj knipl je na jednu stranu velmi pěkně zachovaný exemplář, bohužel poněkud amputovaný. Byl čistě odříznut těsně pod tlačítkem telefonie. Ani tak se rozhodně nejednalo o levnou záležitost...ještě dnes se budím hrůzou, když si vzpomenu kolik jsem za něj zaplatil... Přesto z něj mám radost - jednak se dá říct, že se jedná o tu "důležitěšjí" část celé řídící páky, jednak je, jak už jsem se zmínil, jinak ve velmi slušném stavu. Pogumování je nepoškozené a zůstala zachována i značka mechanika o zapojení přepínače vysílačky, takřka nedotknutá je i povrchová úprava hnědým eloxováním. Bakelitová tlačítka jsou také původní, i když tlačítko pro odhoz bomb je poškozené.
Takže stačilo "pouze" doplnit chybějící část. Naštěstí v době pořízení jsem už měl k dispozici jakous takous výkresovou dokumentaci, takže jsem nemusel pátrat po přesných rozměrech. Nechal jsem si vyrobit základ - dřevěný rotační válec o vhodném profilu, ze kterého jsem uřízl horní část. Sem jsem potom také ze dřeva vymodeloval kapličku pro připojení vodičů a vytmelil přechody a zkosení, nutná pro úspěšné vyjmutí z formy. Stejně jsem postupoval při modelování žeber na přední a zadní straně kniplu. Celý model bylo nutno vyrobit ve velikosti 101 % vůči originálu, vzhledem ke smrštivosti hliníkové slitiny - bylo nutné aby protéza dosedla na řez s minimální diferencí. V horní části jsem ponechal jakýsi vnitřní lem, díky kterému mělo být možné oba díly sesadit pokud možno pevně dohromady.
Vpravo dřevěný model, vlevo hotový odlitek,
připravený k povrchové úpravě
Podle hotového modelu jsem nechal ve slévárně odlít polotovar, který bylo nutné následně opracovat tak, aby se co nejvíce blížil vzhledu originální části. Naštěstí jsem měl možnost požádat ochotného známého, který se ujal pro mě neproveditelného odvrtání vnitřku o průměru 3 cm a také strojového obroušení boků kapličky. Já už jsem posléze jen pilníkem doladil dosedací plochy. Naštěstí původní řezač odvedl také čistou práci, takže nebylo nutné řešit nějaké nesedící úhly obou dílů.
Jako horší problém se ukázala být otázka povrchové úpravy. Ukázalo se jako neproveditelné, aby tento jeden kus naeloxovala nějaká firma v žádaném odstínu, možné byly pouze rozličné jásavé odstíny červené, modré a žluté, případně černá.
Nakonec mi pomohl kamarád restaurátor, u kterého většinou skončím, když už si nevím rady. Natřel mi hliník šelakovou politurou, směskou různých odstínů, které nakonec poměrně přesně kopírovaly původní hnědo-měděnou barvu. Takto vytvořený povrch je samozřejmě nesrovnatelně náchylnější k poškození, než původní elox a také působí mnohem nověji a leskleji.
Teď došlo na nejchoulostivější část celé renovace, a to sesazení obou částí k sobě. Do lemu na horní straně náhrady jsem zašrouboval tenké čepy, pomocí kterých jsem přesně vymezil polohu vůči horní části.
S výsledkem jsem byl celkem spokojený a tak jsem obě části slepil dvousložkovým tmelem. Následovalo připevnění výrobního štítku a výroba krycí krabičky elektroinstalace. Tu jsem vyrobil z hliníkového plechu, nabarvil a napatinoval.
Nátěr šelakovou politurou
Zkusmo nasucho složený knipl
Žádné komentáře:
Okomentovat