Uznávám, název příspěvku nepatří mezi nejoriginálnější, ale co už, hlavně že letadýlko.
Každý, kdo se někdy pustil do podobného projektu, rekonstrukce, opravy nebo stavby mi dá za pravdu, že strasti znatelně převažují. To je fakt, se kterým se nedá mnoho nadělat. Mohou však být zmírněny dvěma důležitými okolnostmi - přístupem k solidní informační základně a zejména mimořádnou šikovností. Pokud jste šikovný řemeslník, který si hravě vyrobí přípravek ke zvládnutí zapeklitého problému, máte vyhráno. Stavba či rekonstrukce vám půjde jako po másle. Pokud jste kancelářské vohráblo jako já, které základy práce s kladivem nasáklo v dílnách základní devítileté školy a problematika stoupavosti závitu je pro něj stejně pochopitelná jako kvantová fyzika, máte problém. V mém případě se tento problém většinou projevil tím, že jsem zhruba dvě třetiny věcí minimálně jednou (ale spíš dvakrát) předělával. Co zkušený klempíř zvládne s cigárem v koutku úst za dvacet minut, dělal jsem já tři hodiny. Na druhou stranu, to, co zmíněný zkušený klempíř označil za nevyrobitelné, jsem po týdnu úsilí a několika pokusech zvládl i vzdor svým olšovým rukám. Tolik krátce k šikovnosti.
Druhá část rovnice - informace - je poněkud jiný příběh. Tady si s invencí nebo zabejčilostí nevystačíte. Když nevite jak něco vypadá nebo kde a jak je to přesně umístěné, můžete to sice do jisté míry odvodit z fotek nebo odhadnout, ale vždy to bude loterie. Postupně zjistíte, že shromažďování informací vám zabírá (nebo ubírá) spoustu času. Dost to totiž trvá a výsledky jsou...různé. Celkem dobré zkušenosti mám s různými zahraničními institucemi. Jak z leteckého muzea ve Finsku, tak z Imperial War muzea v Duxfordu v Británii mi celkem ochotně odpověděli na mé dotazy, i když to bezpochyby znamenalo, že se někdo musel vydat do expozice žádané údaje tam fyzicky odměřit.
Naproti tomu u soukromých sběratelů jsem v drtivé většině narazil na naprosto nekompromisně odmítavý postoj. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že čím víc toho konkrétní sběratel nasyslil, tím méně je ochotný k jakékoliv spolupráci. Vrcholem nepochopitelnosti se pro mě stal člověk, poměrně dobře známý třeba na Detektorwebu svou snahou o stavbu stodevítky z kopaných součástí. Měl jsem za to, že se celkem solidně známe, sice žádné kamarádství, ale přece jen jsme si vzájemně občas prospěli. Nedávno jsem na zmíněném Detektorwebu zveřejnil pár fotek z pokročilejší stavby a napásl se většinou pochvalných kometářů. Po pár měsících jsem se na něj obrátil s jednoduchým dotazem stran bezpečnostních pásů, o kterých jsem věděl, že je má. Jednoduchý dotaz - máš typ A nebo B a sedí tyhle rozměry - viz přiložený obrázek. Odpověď přišla ve smyslu proč že jsem se mu neozval, když jsem objednával ty věci, co mám v kabině? Sice jsem si nějak nepamatoval, že by se mi on svěřoval, kde co kupuje nebo nechává vyrobit, ale nehrálo to roli, protože, jak jsem mu vysvětlil, já jsem nic neobjednával ani nekupoval ale získal výměnou. Výměnou za štítky, které jsem vyrobil - a které jsem mu svého času nabízel - tenkrát je odmítl s tím, že je nepotřebuje. No a tu jednoduchou odpověď, zda A nebo B, mi stejně neřekl. Tolik tedy ke spolupráci mezi stejně postiženými nadšenci.
Abych však neskončil tenhle příspěvek tak negativně, přidám historku z druhého konce spektra.
Na internetovém fóru, které s letadly ani vojenskou historií nijak nesouvisí, jsem se ptal, zda někdo neví, jestli se někde nepoužívá podobná součástka, jako koncovka táhla nožního řízení - doplněno fotkou. Dostal jsem pár tipů, které byly bohužel liché ale jeden člen mi napsal - pokud to neseženeš, tak ti to vyrobím. Člověk, kterého jsem v životě neviděl a myslím, že jsem mu ani na fóru nikterak neprospěl. Skutečně mi táhlo vyrobil a poslal. Zadarmo. Protože každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, za nějaký měsíc jsem se ho zeptal, jestli by mi nebyl schopen - a hlavně ochoten - svařit větrný štítek, tedy přední část překrytu kabiny S tím, že je to zapeklitá práce, protože nemám pořádnou dokumentaci a že bych mu to samozřejmě normálně zaplatil. Napsal mi, že asi jo a že chápe, že to nikdo nechce dělat, protože je to takhle nablind blbá práce, za kterou by si normální člověk řekl hromadu peněz. Domluvili jsme se, přijel jsem za ním s horní částí palubky, o kterou se štítek opírá a strávil prakticky celou sobotu koukáním, jak vyšívá se svářečkou. Úhrnem to bylo asi 9 hodin práce, za což si kromě oběda, nechtěl nic vzít. Nakonec si, asi pro forma, řekl o sto korun a to ještě poté, co jsem odfrčel, musel uklidit dílnu a vercajk.
Podobné historky obvykle řadím ke skazkám typu "auto, co s ním jezdil starý pán a většinou stálo v garáži" či "chalupa za rybníkem u lesa, co ji léta nikdo nechtěl koupit, ale už je pryč". Ovšem - věřte nevěřte - tohle se skutečně stalo. Na severovýchodě :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat